Co jsem našla uprostřed jezera

Loďka se pod námi mírně pohupovala, slunce hřálo a vítr chladil.

Nebylo slyšet víc než tiché šplouchání, svištění rybářského vlasce a sem tam v dálce káně.

Pozorovala jsem, jak slunce ve hře s vodou míchá dokonalou modř. Očarovaná jsem hleděla do klidné a přeci pohyblivé vodní hladiny. U loďky temná, o kousek nejzářivější a nejproměnlivější, s každou vlnkou v tanci mnoha odstínů, a čím dál tím stabilnější a světlejší modrá plocha.
Nad jezerem se tyčily stromy. Tmavé jehličnany střídaly světlejší listnaté a postupně se slévaly v zeleň vysokého kopce, nad kterým, téměř bez pohybu visely mraky – načechrané bílo-šedé obláčky na blankytně modrém nebi. 
Všechno bylo dokonalé

Naklonila jsem se z loďky nad vodní hladinu a viděla, jak slunce maluje kolem mého stínu paprsky, jako bych měla svatozář. 
I já jsem součást dokonalé přírody. I já podléhám jejím zákonům a tempu. 
Nemusím se hnát a stresovat, nemusím si říkat „až…“, neustále se snažit být lepší, dokonalejší…
Jsem dokonalá, stejně jako skály, stromy, řeky, ryby i medvědi na rybách hodující.