Ohlédnutí za rájem a neb o vývoji člověka

Kdysi byl na zemi ráj. Tak praví mýtus a na každém mýtu je trocha pravdy, nebo ne?

Zhruba do 3. až 2. tisíciletí př. n. l. žili lidé v malých sběračsko-loveckých tlupách. Osidlovali pěkná místa s dobrou vodou a půdou, měli zahrádky, ale nestavěli hradby, vyráběli keramiku, ale ne zbraně. Stavěli paláce a uctívali zvířata a Bohyni – Matku, zemi, přírodu, tvořivý princip a princip transformace. Agresivitu přetvářeli svobodnou a vyváženou sexualitou. Opatřováním potravy trávili jen 12 až 20 hodin týdně, mnohem více času věnovali svému společenskému a náboženskému životu. Tenkrát neexistoval společností zaručený obraz Boha. Namísto dogmatu určovaného společností, existovala individuální vnitřní vize. Cokoliv mladý člověk objevil, bylo ctěno a přijímáno jako jeho cesta daná Bohem. Dávným lidem bylo vše posvátné, protože všechno mělo smysl jak ve světském, tak i v kosmickém kontextu. Každý člověk věděl, že jeho život je vtělením principu a účelu. Tomuto prožívání se říká mystická participace.

Mystická participace však předpokládá úplně jinou psychiku.

C. G. Jung a J. Jaynes říkají, že tzv. primitivní lidé nemyslí vědomě. Tedy pokud mluví o svých zážitcích, nerozlišují, zda věci viděli ve skutečnosti, ve snu nebo v nějakém vidění za dne. Nemají vlastní vůli, musí se dostat do stavu rozhodování pomocí obřadu, kdy je jim rozhodnutí „zjeveno“. Mnohé myšlenkové procesy vědomí nevyžadují. Jaynes říká, že: „Skutečný proces myšlení, o kterém se obyčejně soudí, že je jádrem vědomí, není vůbec vědomý. Vědomě vnímáme pouze přípravu na něj, materiál k němu a jeho výsledky.“ Tvůrčí procesy probíhají podle vzorce: Příprava, inkubace a osvícení. Inkubace, neboli líhnutí myšlenky probíhá nejlépe, pokud svou vědomou mysl (tedy to, co tzv. primitivní nemají) uvolníme, na problém „vědomě zapomeneme“ a řešení se vynoří samo. Jistě z vlastní zkušenosti znáte, že ty nejlepší myšlenky vás často napadají v posteli, ve vaně nebo při masáži. Jsou to složité systémy instinktů, genetických programů, které operují v psychické oblasti mimo vědomí a které řídí „primitivní“ lid a podobně i naše předky. Reflexivní vědomí, ego, vědomí já nebo jak by řekli budhisté – átman – se podle Jaynese plně vyvinulo teprve kolem 3. až 2. tisíciletí př. n. l. Předtím si lidé prakticky nebyli vědomi sebe, svých činů, ani svých citů nebo pocitů, nebyli ale vnitřně rozpolceni jako my. Jak říká Heffermanová, právě vnitřní rozpolcení je hlavním zdrojem strachu a utrpení.

Toto rozpolcení bývá také prezentováno jako rozpolcení člověka mezi matkou a otcem, instinkty a duchem. Jak píše Hermann Hesse: „Člověk přece není žádný pevný útvar, je spíše pokusem a přechodem, nic jiného než úzký, nebezpečný most mezi přírodou a duchem. K duchu, k Bohu ho pudí nejvnitřnější určení – zpět k přírodě, k matce ho táhne nejvroucnější touha: mezi oběma mocnostmi kolísá v bázni a chvění jeho život.“

Oddělení od Matky země šlo ruku v ruce s vývojem člověka. Nástupem doby bronzové, nárůstem populace a rozšířením zemědělství došlo k dělbě práce, vytváření zásob, tedy vzniku vlastnictví, a tím pádem i sociálního rozdělení společnosti. Podle Josepha Campbella lovecké skupiny individuální impulzy podporovaly, zatímco zemědělské společnosti je dusily. Pro fungování stratifikované společnosti bylo třeba, aby jednotlivec podřídil své zájmy skupině. Místo mystické participace a šamanismu nahradilo společností stanovené kněžství, které vítězilo nad nebezpečnou a nevyzpytatelnou silou individuálního nadání. Vznikla nadvláda jedněch nad druhými, pocit moci se stal novou hodnotou. Ještě Chammurapi (kolem roku 1750 př. n. l.) byl zobrazen, jak rozmlouvá s Bohem, tváří v tvář. O 500 let později Asyrský tyran Turkuti již pokleká před prázdným trůnem a v klínových tabulkách se lamentuje nad opuštěním Bohy. Vnitřní, božské, instinktivní vedení bylo ztraceno a obraz božského přirozeného řádu se propadl do hlubin nevědomí. Vědomé ego se snaží vytvořit vlastní řád, ale nemá potřebné vědomosti, jistotu, ani autoritu. Nastupuje vláda strachu a krutosti.

Jak se dostat z této rozpolcenosti, utrpení, strachu? Návratem k Matce zemi? Glorifikací instinktů a popřením ega? Možná ve skutečnosti mýtus o ráji odkazuje na naše dětství, kdy jsme ještě neměli plně vyvinuté vědomí, jednali výhradně instinktivně, byli spjati s matkou a v uvolněném stavu mysli jsme se nacházeli pořád (proto se děti tak snadno učí). Snad tedy nikdy nedospět by bylo řešením?!

Jak oddělení od matky, tak vývoj osobnosti jsou věci dané a nevratné. A mimo to, ráj, jak ho popisují mýty, tedy život plný hojnosti, prostý utrpení, nemocí a podle některých mýtů i sexu a smrti, nikdy skutečně neexistoval. A i děti jsou schopny konfliktů, rozporů a všelijakého trápení.

Bylo nám však dáno reflektivní vědomí. Snad tedy reflexe, pohled na sebe, poznání světa vnějšího i vnitřního je cesta ke zmírnění konfliktů a utrpení. Sebe-vědomí, podle mého názoru, neznamená nabubřelé ego, ale celoživotní poznávání, rozšiřování vědomí dovnitř, do nekonečných vnitřních světů, podvědomí, instinktů, stínů a přinášení světla do těch nejtemnějších oblastní naší duše.

„Zpět nevede vůbec žádná cesta, ani k vlku, ani k dítěti. Na počátku věcí není nevinnost a prostota; všechno stvořené, i to zdánlivě nejjednodušší, je už vinno, je už mnohostranné, je vrženo do špinavého proudu vznikání a už nikdy, už nikdy nemůže plout proti proudu. Cesta k nevině, k nestvořenému, k Bohu nevede zpátky, nýbrž kupředu, ne k vlku či dítěti, nýbrž stále jen dál do viny, stále hlouběji do vývoje k lidství. (…) Místo, abys svůj svět zužoval a zjednodušoval, budeš muset do své bolestně rozšířené duše přijímat stále víc světa a nakonec celý svět, abys jednou snad došel konce a klidu. Touto cestou šel Buddha a každý velký člověk, jeden vědomě a druhý nevědomky, jak se komu právě při tom odvážném podniku poštěstilo. Každé zrození znamená vyčlenění z vesmíru, znamená omezení, odloučení od Boha, bolestný počátek utrpení. Návrat do kosmu, zrušení trýznivé individuálnosti, zbožštění znamená: rozšířit svou duši tak, aby byla opět schopna pojmout do sebe vesmír.“

Hermann Hesse, Stepní vlk

Tento článek vznikl na základě knihy Jany Heffermanové Tajemství dvou partnerů