K otázce víry

Vždy jsem si myslela, že jestli je opravdu Bůh, který nás stvořil a který po nás něco chce, musel ty “příkazy”, to vedení k tomu, co je “správné”, do nás vložit. Přece nebude spoléhat na to, jestli někdo přišel k Bibli nebo jiné svaté knize, a už vůbec ne na to, jak si to kdo vyloží, nebo ještě spíše jak mu to někdo vyloží. Knihy jsou dobré, ale nemůže to být to hlavní. Pravidla jsou užitečná, ale nemohou být absolutně závazná. Kromě toho v různých situacích hraje roli tolik různých faktorů… pravidla prostě nestačí. Vložil-li do nás Bůh něco, nějaké vedení, musí to být univerzální, základní, přirozené, jednoduché a každému přístupné. Nemůže to záviset na speciálním školení a informacích zvenčí. Něco z Boha musí být v nás a musí být schopno nás vést, jestliže se necháme. V Bibli se dočteme, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Ten obraz musí být někde v nás ukryt, jen ho objevit. (…) Matný obrys “velkého obrazu Božího”, který je v nás, se rýsuje pod mytologiemi a náboženskými systémy celého lidstva, i když jeho pravá podstata nám stále uniká. Tajemství nepřístupného oltáře a věčného světla zůstává tajemstvím. 

Jak vypadají rané podoby tohoto Obrazu, zajímalo mne. Je nějaký původní, ryzí Obraz? Lze ho najít v nějaké základní podobě? Jaký je člověk? Co je pro něj přirozené? Proč nežije ve shodě s vnitřním obrazem? Jak se ten Obraz projevuje ve mně? Co mi říká? Co po mě chce? To jsou otázky, které mě vedli k přímému hledání. Odpovědi nejsou nijak jasné. Je to, jako byste žili někde vysoko nad nekonečnou plání mraků – a najednou objevíte v mracích trhlinu, vidíte dolů a žasnete, že tam je nějaký jiný svět, který neznáte. Nikdy ho nevidíte celý, vždy se otevře jen nějaký jednotlivý pohled. Jako by to byl svět v jiném rozměru. 

Z knihy:

HEFFERNANOVÁ, Jana. Tajemství dvou partnerů: teorie a metodika práce se sny. Liberec: Dauphin, 1995. ISBN 80-901842-9-4.